Z panáčka meruňkovice, kterou jsem jí nabídl k ochutnání, odleje kousek na stůl. Uctí tak tím svého Boha.
Minulý týden jsem se ocitl na březích zamrzlého sibiřského Bajkalu v místech, kde se zastavil čas. Krávy se tu procházejí po návsi zmrzlé na troud. Malé náklaďáčky pamatující Brežněva stojí u jediného místního „kafé,“ jak tomu místní říkají. Vevnitř se vaří hordy palačinek a vynikající slepičí polévka s nudlemi.
Noc pak s kamarády strávíme u zhruba sedmdesátiletého páru. Pán domu hází polena do rezavých kamen vytápějících smolnatou baňu. Do kádí s vodou přihazuje led ze zápraží, kde krápníky hlídá obrovský vlčák. Venku jsou vidět statisíce hvězd na nekonečné obloze bez světelného smogu. Je tu mrazivý klid.
„A jaké je Vaše náboženství?“ ptám se paní domácí nulovou ruštinou s dopomocí jednoho z mých ruských kamarádů.
„Šamanismus,“ odvětí stařenka a lokne si nabízeného panáčka. „Víte budhismus je pro mě moc vědecký. Boha musíte cítit v srdci. Uvnitř sebe. Teprve pak ho můžete uctívat. Ztotožnit se s ním.
“Na tom něco je, říkám si. „Da, da a máte nějakou svatyni, kostel, nebo něco takového?“ „Nemáme. Není potřeba. Když chceme, jdeme všichni na nějaké místo venku, pod slunce nebo hvězdy. Někam, kde je nám dobře.“
Stařenka si lokla meruňkovice a usmála se. Smála se vlastně celý večer. A její manžel říkal, že se smějí celý život.
Když jsem pak večer usínal, bylo mi hrozně fajn. Našel jsem další místo, kde svět je ještě normální…
