„Takhle natáhni ruku a čekej,“ říkával. Mohly mi vypadnout oči z důlků, když se racek zastavil v letu a pak to vzal střemhlav dolů, kde těsně nad hladinou chytil kousek rohlíku. Labutí jsem se bál. Zlostně syčely a natahovaly své dlouhé krky. Raději jsem jim házel pečivo do vody, kde se o něj praly s kachnami.
Všude byl klid. Jen my a pár rybářů zachumlaných na loďkách na Vltavě. Kampa měla tehdy nádherně oprýskané kouzlo. Tajemná Čertovka – a hele vodník zase neroztočil kolo. Pod Karlovým mostem jsme vždy pozdravili Bruncvíka se lvem a na Náplavce, kam tehdy nezamířila v zimě jediná noha, jsme poslouchali, jak duní vlaky na Železničním mostě.
Někdy mi přijde, že to jediné zůstalo. Vlaky rozechvívající stařičký most ve stále stejných tóninách. Rackové a labutě zápasící o kousek potravy. Všechno ostatní jako by někam zmizelo.
Jenže, i když ten kluk neumí ještě moc dobře házet, mám pocit, že mu oči září stejně jako mně kdysi. Když se racek zastaví v letu, když labuť schová hlavu pod vodu, když se most rozechvěje pod tíhou supící mašiny. Třeba to je jen můj pocit a ani to ostatní nikam nezmizelo. Budeme to muset podrobně prozkoumat. Snad na to ještě máme pár let času…
Comments